Každý se narodí jako pravák nebo levák, o tom určitě nemusíme dlouho diskutovat, přestože není zcela přesně znám mechanizmus, kterým se lateralita dědí. Zatímco jste malé miminko a později dítě, tak nepřemýšlíte nad tím, jestli si strkáte do pusy pravou ruku nebo levou. Anebo zda zamáváte mamince levou rukou či naopak pravou.
Pro vaše dospělácké okolí je to však velká věc a každý může na tyto maličkosti reagovat jinak.
Uvedu raději příklad ze života. Malá holčička se chce sama krmit lžící, rodiče ji v tom samozřejmě podporují! Tedy samozřejmě…pouze do té doby než si všimnou, že má tu lžíci ve špatné ruce. Maminka se na holčičku zamračí, lžíci jí přendá do té správné pravé ruky (povšimněte si stejného kořene těchto slov, protože si nejsou podobné náhodou), a teprve poté se na holčičku usměje a pochválí ji, jak krásně papá.
Nejspíš to zmiňovaná maminka nedělala se zlým úmyslem, případně nad nějakými důsledky vůbec nepřemýšlela. Ale již v tomto útlém věku svému dítěti dala najevo jednu zásadní věc: Budu tě mít raději jako praváka! A to je velice zásadní pro malé dítě, kterému jde především o lásku a náklonost svých rodičů! Rodiče jsou pro dítě celý jeho Vesmír a na jejich názoru dítěti záleží!
Většina z nás si nepamatuje, co zažila do svých tří let, protože mozek ještě nebyl v tomto věku dostatečně vyvinut, aby si tyto události mohl uchovat. Jedna z mých prvních vzpomínek je zhruba z věku čtyř let a rozhodně se netýká jezení lžicí. V tomto věku jsem již byla plně naučena, jak se správně jí pravou rukou!
Ano, ta holčička, která se snažila od malička projevovat svoji levorukost, jsem byla já. A bohužel, tyto vzpomínky nejsou moje. Nepamatuji si, jakou rukou jsem se chtěla sama krmit, ani která vítězila při držení tužky. Naštěstí si ani nepamatuji, že by mi tužku někdo přendával do pravé ruky.
A když už jsem u toho psaní, asi v sedmé třídě jsem měla na pravé ruce sádrovou dlahu, která mi znemožňovala psaní pravou rukou. Tehdy se musely projevit moje levoruké geny, protože jsem se rozhodla, že budu ve škole psát levou rukou. Samozřejmě, ruka nebyla trénovaná, ani jsem neměla správnou techniku držení tužky, takže to bylo dost náročné a ruka mě bolela. Ale byla jsem na sebe pyšná, že to dokážu!
Tehdy jsem asi poprvé slyšela zhodnocení: “Vždyť už jsi to dělávala jako malá!“
Přestože bylo přeučování leváků u nás zakázáno již v roce 1967, rozhodně to neznamená, že zde od tohoto roku už mohli být všichni leváci rovnocenní pravákům. O více než dvacet let později uplatňovali rodiče ty stejné zažité vzorce chování, které viděli u svých rodičů. A nyní, o dalších třicet let později, se stále setkávám s lidmi, kteří při nejmenším váhají, zda nemají dítě raději přeučit na praváka, aby to mělo v životě jednodušší.
Z vlastní zkušenosti mohu říct jediné: NEDĚLEJTE TO! NEPŘEUČUJTE LEVÁKY!
Vám sice může připadat, že mají leváci svět postavený vzhůru nohama, vůbec jim nerozumíte a rozhodně nedokážete své dítě ničemu naučit, pokud bude levák. Ale důležitá věc při rozhodování o životě vašeho dítěte by měla být tato:
„Je to jeho život a ne váš. Vaše dítě se narodilo jako levák a bude takto nejšťastnější!“
Z mého příběhu můžete usoudit, že jsem měla štěstí. Netrpím žádnou psychickou poruchou, nekoktám ani nemám problémy s vyjadřováním. O svém leváctví jsem se nakonec dozvěděla a v dospělosti se mu pokouším dát větší prostor – jak ve svém životě, tak u svých dětí.
„Každý se rodí s tím, že je pravák nebo levák, ale vliv našeho nejbližšího okolí může být silnější než geny! Někdy se to však nemusí obejít bez následků. Spojení v mozku přeci nezměníte přendáním tužky, tak proč se pokoušet komplikovat něco, co příroda tak úžasně zařídila a funguje to?“
Rodiče a nejbližší rodina, která se o děti stará, by jim měla dovolit projevit své PRAVÉ JÁ!
I kdyby mělo být LEVÉ, jako tomu bylo v mém případě.
Jsem především máma, nadšená badatelka a přeučená levačka. Věnuji se porozumění specifickým potřebám malých leváčků. Své zkušenosti a postřehy jsem propojila a ráda je předávám dalším rodičům, aby si mohli společně se svými dětmi plně vychutnávat každodenních radostí, a to i bez zbytečných starostí. Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.
