To jsou nejčastější otázky mého okolí, které v poslední době slýchám. Má cesta k psaní byla velice dlouhá, ale stále ještě nejsem v cíli. Teprve začínám. Učím se psát!
Již na základní škole jsem tvořila vlastní pohádky a povídky do šuplíku. Myslela jsem si, že je to normální a většina dětí sní o tom, že jednou napíšou knížku, kterou si koupí mnoho lidí a jednoduše jim v jejich knihovně bude dělat radost. Postupem času jsem zjistila, že psát a vydávat vlastní knihy nemůže každý a hlavně, že o to ani každý nestojí. Přiklonila jsem se tedy k většině a jakékoliv nesmyslné sny jsem zahnala. O čem bych psala a koho by to zajímalo?
O pár let později jsem dostala nápad, že bych si založila vlastní webové stránky, na které bych psala články a doplňovala to zajímavými fotkami. Nápad to byl skvělý, vždyť internet se začínal dostávat do každé domácnosti a dalo se na něm najít spoustu zajímavých informací. Stále jsem však měla pocit, že nemám o čem psát.
Opět jsem svůj sen pohřbila hluboko v sobě.
A najednou to přišlo! V životě se mi začaly plnit další mé sny, které pro mě byly mnohem důležitější! Jsem šťastnou manželkou a matkou dvou holčiček. Čas strávený s rodinou mě přiměl uvažovat o plnění si dalších mých dávných snů.
Jednoho dne jsem pozorovala svoji malou dcerku, bylo jí asi 1,5 roku a krmila se lžící. Jogurt měla opatlaný úplně všude, ale byla spokojená. Něco se mi na tom všem nezdálo, ale nedokázala jsem správně identifikovat, co to je. A pak mi to došlo!
Vždyť ona jí levou rukou! No samozřejmě, jako bych se dívala do zrcadla.
Je to vůbec možné? Máme doma malého leváčka?
Okamžitě jsem začala zkoumat všechny činnosti, které provádí. A také jsem začala hledat informace o levácích. Jak jsem dopadla, si můžete přečíst v tomto článku. A tak začala další kapitola mého života. Života na levačku! Pomalu prozkoumávám svět za zrcadlem, které je položeno mezi praváky a leváky. A občas objevuji velice zajímavé věci.
Leváctví mi vůbec není cizí, jako malá jsem k němu měla velice blízko, akorát u nás doma se o leváctví a jeho existenci vůbec neuvažovalo. Lžíce a tužka přece patří do pravé ruky, takže to tam přendáme a hotovo. Až když jsem měla pravou ruku v sádře a písemky ve škole jsem psala levou rukou, tak mi doma řekli, že se tomu vůbec nediví. Vždyť jsem to dělávala už jako malá. Všechno jsem brala do levé ruky! Samozřejmě si to nemohu pamatovat, stejně jako všechny ostatní děti.
Schválně, co si pamatujete ze svého dětství? Úplně první vzpomínka – co je to a kolik vám bylo let? Předpokládám, že to nebude jezení jogurtu v roce, ani kreslení obrázku ve školce mezi vaším třetím a čtvrtým rokem. A pokud ano, tak si nejspíš nebudete pamatovat, kterou ruku jste při tom preferovali.
A tím se dostávám k odpovědi na otázku. Velice mě baví tvořit, psát, a také ráda předávám své znalosti dalším rodičům. Spojila jsem tedy příjemné s užitečným a vznikl můj blog – Život na levačku. Nejsem paní učitelka, která by si s radostí stoupla před celou třídu a začala povídat. Pro mě jako obrovského introverta je toto snad nejjednodušší způsob, kterým mohu pomoci dalším rodičům tápajícím v leváctví svým malých dětí. Poznatků o leváctví mám spousty a právě prostřednictvím svých článků vám je mohu předávat.
Doufám, že svým blogem vám mohu usnadnit společnou cestu životem s vaším malým leváčkem.
Jsem především máma, nadšená badatelka a přeučená levačka. Věnuji se porozumění specifickým potřebám malých leváčků. Své zkušenosti a postřehy jsem propojila a ráda je předávám dalším rodičům, aby si mohli společně se svými dětmi plně vychutnávat každodenních radostí, a to i bez zbytečných starostí. Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.
